Umberto Eco napsal knihu o historii hledání dokonalého jazyka. Popisuje
historii tohoto hledání a jeho slepé uličky. Na otázku, v čem tkví
dokonalost jazyka, však přímo neodpovídá.
2015-05-12
Víme ovšem, že jazyk by měl umožňovat jednoznačné vyjadřování.
Ale měl by být také snadný. Snadno naučitelný. Bezchybně použitelný.
Měl by umožňovat působit na city adresáta, a to přesně podle záměru
autora. Měl by umožňovat vyjadřovat se v náznacích, a tím navodit patřičné
napětí, případně uvést protivníka v omyl ...
Zkrátka, jazyk nemá jen jeden účel, smysl, cíl.
Přesto (ač máme různé zájmy a záměry) potřebujeme se navzájem dorozumět.
Přirozený jazyk má však spousty záludností, které se stávají příčinou
nechtěných nedorozumění.
Aspoň 3 příklady.
1) Slova "bránit korupci" mohou znamenat
a) "zabraňovat korupci" (= nedovolovat, překážet),
nebo naopak
b) "obhajovat korupci".
(Jde o nejednoznačnost významu slova "bránit".)
2) Větu: "Určité viry mohou zlikvidovat antivirové programy" lze
pochopit buď tak, že
a) "antivirové programy mohou být zlikvidovány určitými viry,"
či naopak, že ...
b) " určité viry mohou být zlikvidovány antivirovými programy."
(Jde o nejednoznačnost pádové koncovky.)
3) "Předsedu vlády jmenuje prezident, a na jeho návrh ... "
Na čí návrh? Prezidenta nebo předsedy?
(Ke kterému slovu se vztahuje zájmeno tu neudává jazykové pravidlo, ale
pouze předpoklad, že text ústavy je smysluplný.)
Záludnost přirozeného jazyka spočívá v tom, že mluvčí si nejednoznačnost
svých vlastních výroků obvykle neuvědomuje.
Následující řádky jsou pokusem o to pochopit,
jak funguje jazyk, kterým mluvíme.
Čím je tvořen jazyk?
Jazyk je tvořen jazykovými jednotkami a jazykovými zvyklostmi.
Jazykové jednotky
jsou ty výrazy, které mají ustálený význam. Přesněji řečeno mají význam,
který nelze vyvodit z výrazu samotného. Je nutno vědět, jaký význam jim dávají
ostatní uživatelé jazyka.
Výraz
Výrazem zde míním písemnou čí ústní formu slova či sousloví.
Výraz a jeho význam
Každé slovo a sousloví má dvě stránky:
výraz (=formu ústní a písemnou) a
význam (=smysl - tedy to, co je tímto výrazem vyjadřováno).
*Vyjadřovací* jednotka
Vyjadřovací jednotkou zde míním slova, sousloví a věty sestavené z
jazykových jednotek podle jazykových zvyklostí.
Jazykové zvyklosti
Jazykové zvyklosti sjednocují způsob, jak z jazykových jednotek sestavovat
jednotky vyjadřovací tak, aby adresát dovedl pochopit, co má mluvčí na
mysli.
Jazykový cit
Každý, kdo si dokonale osvojil nějaký jazyk, používá jeho jazykové
zvyklosti zcela bezděčně. Této schopnosti budu říkat jazykový cit.
Osvojování jazykového citu probíhá tak, že člověk se snaží pochopit,
co chce vyjádřit někdo jiný. A když pak sám chce říci něco podobného,
bezděčně se vyjádří podobně.
Jazykový cit pro mateřštinu získáváme od dětství.
I v pozdějším věku získávají lidé cit pro nemateřský jazyk podobně,
tj. napodobováním vzorů.
Napodobování vzorů a analogické obměňování
Vysvětlím to na příkladě.
Pozdrav "ahoj" používáme při tykání. Někteří lidé zdraví své
známé, kterým netykají ale vykají, nikoli pozdravem "ahoj", ale
"ahojte". Čili původní "ahoj" obměňují na
"ahojte" (analogicky ke stůj›stůjte, dej›dejte, pečuj›pečujte),
aniž by při tom přemýšleli o rozkazovacím způsobu slovesa. To by zde ani
nebylo namístě. Prostě použijí svůj jazykový cit.
Jazyková pravidla
Jazyková pravidla jsou přehledným popisem jazykových zvyklostí.
Sepsali je jazykovědci podle jazykových zvyklostí, které odpozorovali u uživatelů
jazyka.
Jazyková pravidla sjednocují jazykové zvyklostí a tím zdokonalují vzájemné
dorozumívání.
Je však třeba si uvědomit, že pouhá znalost jazykových pravidel není
jazykový cit.
Jazykový cit umožňuje vyjadřovat se plynule, aniž bychom museli myslet na
jazyková pravidla. Ta používáme zcela bezděčně.
Pojem je *jednotka uvažovací*.
Zatím co slova a sousloví jsou jednotky vyjadřovací, pojmy
považuji za jednotky uvažovací.
Uvažování je manipulace s pojmy a představami.
Pojem a význam výrazu
Je-li pojem vyjádřen nějakým výrazem, je tento pojem významem onoho výrazu.
Je třeba říci, že představa jedince o významu nějakého výrazu se však někdy
shoduje jen nepřesně s představou ostatních uživatelů jazyka o významu
tohoto výrazu.
A představa ostatních o významu tohoto výrazu také není vždy zcela určitá
a ucelená.
Mimoto týž pojem je v různých jazycích vyjadřován různými výrazy.
Pojem tedy existuje v mysli člověka nezávisle na jazyku.
Někdy může mít člověk na mysli představu či pojem, který nedovede vyjádřit
slovy. Např. v hlavě vědce či švadleny může být zformována nějaké nová
představa. A až bude třeba o ní mluvit, bude ji třeba vyjádřit slovy. Tak
se může zrodit nový výraz a příslušný pojem pak bude významem tohoto výrazu.
Pojem není výraz, ale význam výrazu.
Četl jsem větu: "Pojem národ znamenal v 16.století něco jiného
něž dnes." Autorovi této věty splývá význam slova
"pojem" s významem slova"výraz". Kdyby tento autor rozlišoval
význam slova "pojem" od významu slova "výraz", napsal by,
že výrazem "národ" se v 16. století rozumělo něco jiného než
dnes.
Význam těchto dvou slov je následující:
Výraz je ústní či písemná forma slova či sousloví.
Pojem je význam (=smysl) slova či sousloví.
Jazyk, myšlení a soustava pojmů určitého jazyka
Člověk by pro přemýšlení měl k dispozici pouze velmi chudou soustavu pojmů,
kdyby neměl takový prostředek dorozumívání, jako je jazyk. Používání
jazyka (rozhovor, diskuse, přednáška, literatura) obohacuje člověka
o nové výrazy a tím i o nové pojmy, které jsou těmito výrazy vyjadřovány.
Každý jazyk vytváří v myslích jeho uživatelů soustavu pojmů vlastní
pro tento jazyk, která se poněkud liší od soustavy pojmů jiných
jazyků. To způsobuje poněkud odlišný způsob uvažováni uživatelů tohoto
jazyka od způsobu uvažování uživatelů jiných jazyků.
Např. slovenské slovo "statočný" vyjadřuje nejen totéž co české
slovo "statečný" ale současně i totéž co české slovo
"poctivý". U slovenského mluvčího tyto dva pojmy mohou splývat.
Např. prezident Husák byl Slovák. A ač mluvil velice dobře také česky,
používal české slovo "statečný" ve smyslu slovenského
"statočný" (tedy "poctivý"), a tím mátl smysl svých
projevů.
Jazyky se tedy navzájem liší ne jen tím, že používají odlišný výraz,
pro vyjádření téhož pojmu, ale i tím, že tímto výrazem vyjadřují často
pojem poněkud odlišný. Tyto rozdíly ovlivňují způsob myšlení a
komplikují mezijazykové dorozumívání.
Citové hnutí
Citové hnutí je děj odehrávající se v mozku neovládaný vůlí.
Výsledkem citového hnutí bývá často bezděčná reakce na nějaký podnět.
Tato reakce je obvykle mnohem rychlejší než podobná reakce, která je následek
uvažování.
Příklad:
Řidič auta pochopitelně musí znát dopravní předpisy. Avšak to nestačí.
V dopravním provozu se vyskytují situace, které nelze zvládnout, dostatečně
rychle a pohotově přemýšlením. Řidič musí mít vše nacvičeno tak, aby
byl schopný v případě potřeby bezděčně zareagovat správně a dostatečně
rychle.
Idiom
Idiom je jazyková jednotka. Je to složenina či sousloví s ustáleným významem.
Jeho smysl nelze odvodit ze struktury jeho výrazu, tedy z toho, jak je
tato složenina či sousloví sestavena.
Příklad:
"Mlela pantem" (="bez přestání mluvila")
"Tloukl špačky" (= "podřimoval"),
Víme, co znamenají jednotlivé složky idiomu, (víme, co znamená
"tlouci", víme, co je "špaček"), avšak z toho nelze
odvodit, že to znamená "podřimoval". Takto ustálené sousloví se
vymyká zvyklostem, podle nichž skládáme slova ve větší celky a podle nichž
odvozujeme jejich smysl.
Kalk
Kalk vzniká doslovným překladem složek idiomu do jiného jazyka. Je téměř
jisté, že takovým překladem vznikne opět idiom - tedy výraz, jehož smysl
nelze odvodit. Bylo by tedy možné zpochybňovat, zda takový překlad lze
nazvat překladem v pravém slova smyslu.
Stává se ale, že takto přeložený výraz začnou někteří lidé používat.
Např. výraz "jsem v obraze" někteří Češi používají ve smyslu
"rozumím tomu", "jsem v tomto oboru vzdělán" (podle německého
"Bild"="obraz"; "Bildung" = "vzdělání",
"utváření").
Když smysl slova plyne ze souvislosti.
Stane se občas, že mluvčí použije nějaký výraz v neobvyklém smyslu, avšak
ze souvislosti si lze snadno domyslet, co chtěl říci. Otázka je, zda takové
použití slova pokládat za chybu.
Můj názor:
Pokud je takto ono slovo použito v rozhlase, v televizi, pak nebezpečí spočívá
v tom, že smysl takto použitého výrazu může být pochopen jako běžný a
lidé by jej pak mohli začít používat i v případech, kdy si příjemce
nebude moci domyslet z kontextu, který význam měl mluvčí na mysli. Budou
pak vznikat nedorozumění.
Příklad:
V rozhlasovém zpravodajství je v posledních letech používána formulace "měl
to učinit" ve smyslu "prý to učinil", ač někdy
by to mohlo znamenat "měl za úkol to učinit".
Kdo ovlivňuje způsob vyjadřování.
Jazykový projev každého, kdo je vnímán širším publikem, je bezděky
napodobován. To znamená, že (ač si to mluvčí často neuvědomuje) sám
ovlivňuje způsob vyjadřování ostatních (např. posluchačů rozhlasu).
Proč se některým lidem nelíbí výraz "Česko"?
Jazyk přirozený není jen prostředek pro logické vyjadřování, sdělování,
dorozumívání. Působí také na city. Bez toho by naše mluva byl chudá.
Žel slova často používaná v nějaké citově vypjaté situaci si po nějakou
dobu zachovávají svůj citový náboj i v situacích, v nichž city nejsou na
místě a kdy je třeba se vyjádřit jednoznačně.
Konkretizace významu
Široký či nejednoznačný smysl výroku adresát konkretizuje tím, že se
jej pokusí uvést do souladu se situací a s vlastními zkušenostmi. Jsou-li
zkušenosti mluvčího odlišné od zkušeností adresáta, může vzniknout
neporozumění.
Např. kdysi na nástupištích pražského metra bylo možno slýchávat
rozhlasové hlášení: "Uvolněte bezpečnostní pás." Tato věta
dává na vlakovém nástupišti jiný smysl než na sedadle osobního
automobilu.
Víceznačnost a presupozice
Často se namítá, že ten, kdo ví, o čem je řeč, snadno pochopí, který z
významů víceznačného výroku je možný a který ne. Pochopí to na základě
předběžných znalostí, na základě presupozice.
Nejednoznačný výrok často potřebuje pochopit ten, kdo v něm hledá poučení
a kdo nemá předběžné znalosti. Například student usilující vyznat se
v akustice, by potřeboval vědět, ve kterém smyslu pan profesor použil slovo
"akustický".
Je třeba vysvětlit, že termín "akustický" pan profesor používal
v několika úzce odborných a přitom zcela rozdílných významech, avšak
dosud tyto rozdíly nevysvětlil.
Nejednoznačnost slov mateřského jazyka
Nejednoznačnost slov mateřského jazyka si obvykle neuvědomujeme.
Jsme zvyklí si domýšlet aktuální význam mnohoznačného slova podle toho,
v jaké souvislosti bylo toto slovo použito.
Občas tato mnohoznačnost může způsobit nedorozumění.
Např. co znamená věta "Chci poradit". Mohla by znamenat
buď Potřebuji, aby mi někdo poradil,
nebo Jsem ochoten poradit.
Dosud nevyužitá možnost textového procesoru
Textový procesor "typu WORD" by mohl usnadňovat volbu jednoznačnějších
slov. Např. když pisatel vyťuká slovo "chci", procesor by mu mohl
automaticky nabídnout na výběr slova jednoznačnější jako "jsem
ochoten", "potřebuji", "požaduji", "zamýšlím",
"hodlám", "chystám se", "toužím" ...
Jazykový překlad
Původní jazyk
je jazyk textu, který má být přeložen do cílového jazyka.
Cílový jazyk
je jazyk, do něhož má být text přeložen.
Problém jazykového překladu
Každý jazyk má svou vlastní soustavu slov. Ale ne jen to. Každý jazyk má
svou vlastní soustavu pojmů, které jsou jeho slovy vyjadřovány a kterými
jsou zvyklí myslit uživatelé tohoto jazyka.
Při překladu nejde tedy jen o to nahradit slova původního jazyka slovy cílového
jazyka.
Jde o to, pomocí pojmů, kterými je zvyklý myslit uživatel cílového
jazyka, vyjádřit to, co vyjadřuje text předlohy. To zasluhuje bližší vysvětlení.
Mnohoznačnost slov při jazykových překladech.
Problém často spočívá v tom, že ke slovu, které má být přeloženo, často
existuje v cílovém jazyku i několik významových ekvivalentů, avšak žádný
z nich nevystihuje všechny významy slova původního a přitom pouze
je. Překladatel musí dobře rozumět popisovanému problému, aby uměl zvolit
přiléhavý výraz z těch, které jsou v cílovém jazyku k dispozici. K
tomuto výrazu pak musí někdy přizpůsobit celou konstrukci věty.
Konkretizace slov širokého významu
Existují slova, která mají význam příliš široký a neurčitě ohraničený,
nesnadno definovatelný.
Taková slova nabývají konkrétní význam až ve spojení s jiným slovem či
s celkovou situací.
To nutí překládat nikoli po jednotlivých slovech, ale po celých slovních
celcích.
Např. mnohoznačnost české předložky "na"
Mnoho vazeb s předložkou "na" nelze přeložit do jiného jazyka
doslovně. Vhodný způsob překladu je často nutno hledat.
Učí na škole (ve škole)
Spěchá na vlak .(stihnout odjed vlaku)
Reakce na signál (vyvolaná signálem, k signálu)
Hrát na trubku (hrát trubku, hrát trubkou)
Významový ekvivalent
Významový ekvivalent je cizojazyčný výraz, který má stejný význam jako
výraz původního jazyka.
Při překládání často nastává problém spočívající v tom, že v cílovém
jazyku neexistuje přesný významový ekvivalent pro překládaný výraz. Jde
pak o to, volit takový výraz cílového jazyka a takovou konstrukci věty, aby
uživatel cílového jazyka chápal vyjadřovanou myšlenku pokud možno stejně,
jako ji chápe autor původního textu.
Mnohé výrazy pokládané za významové ekvivalenty mají vedlejší významy
odlišné od významu výrazu nepřeloženého. To vadí při dorozumívání přes
hranice jazyků.
Nejednoznačnost slov
Mnohá slova přirozeného jazyka mají více významů.
Např. "plastický" může znamenat buď
1. tvárný (plastická hmota), nebo
2. trojrozměrný, prostorový (reliéf, socha, mapa).
Je na příjemci sdělení, aby pochopil, který z těchto významů měl mluvčí
na mysli.
Také mluvčí by ale měl myslet na to, zda příjemce bude toho schopen.
Jaký je rozdíl mezi významem širokým a víceznačným .
Široký význam lze definovat jedinou definicí. Např.
rodič = přímý předek (tj.matka nebo otec)
Víceznačný výraz vyžaduje pro každý význam definici samostatnou. Např.
dítě = 1. nedospělec (bez ohledu na příbuzenský vztah)
2. přímý
potomek svých rodičů (bez ohledu na věk)
Jak se stane slovo víceznačným.
Mnohoznačnost slov přirozeného jazyka vzniká přirozeným vývojem. Původní
význam slova se časem začne používat pro další záležitosti.
Příklad:
Slovo FILM znamenalo původně pouze tenkou vrstvu na nějakém podkladu,
např. ........ olejovou vrstvu na vodě,
později také tuhnoucí vrstvu nátěrové hmoty
později také vrstvu citlivou na světlo
později také celuloidový pás, na nějž byla vrstva citlivá na světlo
nanesena
později také fotografický a kinematografický materiál vůbec
později také souvislou řadu snímků určenou k promítání pohyblivých
obrázků
později také pomocí toho ztvárněné umělecké dílo
později také výsledek filmové produkce
odvozené slovo FILMOVAT znamená vytvářet filmové dílo
ale také hrát ve filmu
a někdy také "hrát" = předstírat.
Anglické slovo DRIVE:
Anglické slovo DRIVE [draiv] má spoustu významů. Např. vést, kontrolovat, nutit,
hnát před sebou, hnát dobytek na pastvu, kočírovat povoz, řídit
automobil ap .
Odvozené slovo DRIVER znamená ten, kdo žene, honec, pasák, kočí, vozka,
šofér, řidič, ovládat, softver pro ovládání nějakého zařízení (např.
počítačové tiskárny), golfová hůl atd.
Z hlediska českého mluvčího je anglické DRIVER slovo víceznačné. Čeština
nemá pro toto anglické slovo přesný (takto víceznačný) významový
ekvivalent. Čeština má pouze samostatné výrazy pro jednotlivé významy
anglického slova DRIVER. Překladatel z angličtiny do češtiny musí
proto ze souvislosti pochopit, o který z významů slova DRIVER v tom konkrétním
případě jde, a podle toho zvolit takový způsob překladu, který tento význam
vystihuje.
Významový ekvivalent
Významovým ekvivalentem se obvykle rozumí slovo jiného jazyka, které má týž
význam. Např. k anglickému slovu DRIVER neexistuje v češtině dokonalý
jednoznačný významový ekvivalent. Existují pouze výrazy, jejichž významy
odpovídají pouze některým významům tohoto slova, a která mají navíc ještě
jiné významy, která původní výraz nemá. Tyto nedokonalé ekvivalenty mívají
často ještě svá synonyma.
Rozdíl mezi opakem a záporem
Příklad
Opakem od VLEVO je VPRAVO.
Záporem od VPRAVO je nejen VLEVO, ale též NAHORU, DOLU, VPŘED, VZAD
...
Jiný příklad
V češtině slovo "nepřítel" není zápor od "přítel"
(tedy někdo, s kým člověk dosud neměl příležitost navázal přátelství),
ale je to pravý opak od "přítel", tedy "protivník".
Čeština tedy používá výraz "ne" pro vyjádření dvou rozdílných
pojmů; pro opak i pro zápor. Podobně se chovají i mnohé jiné
jazyky.
Vyjadřování úmyslně nesrozumitelné
Umberto Eco ve své knize Hledání dokonalého jazyka se zmiňuje o tom,
že byly doby, kdy dokonalost jazyka byla spatřována v nesrozumitelnosti pro
nezasvěcené. Zdá se, že dnes je jiná tendence. Vědci různých oborů
spolupracují a vzájemné dorozumění je pro ně nezbytností. Usnadňuje jim
to mimo jiné také soustava fyzikálních veličin jednoduše a zcela jednoznačně
definovaných.
Pole významů
si představuji takto. Význam slova je vyjádřen umístěním
tohoto slova v tomto poli. Např. lze-li nějaký pojem vyjádřit jednoslovně
několika různými výrazy, pak se jejich vyznačení na významovém poli částečně
či zcela překrývá. (Například mluvit, říkat, hovořit, rozmlouvat,
promlouvat, povídat, vykládat, rozprávět, vypravovat, vyprávět.)
Neexistuje-li pro některý pojem výstižný jednoslovný výraz (např. pro
pojem "vyjadřovat se slovně") příslušné místo na významovém
poli zůstává prázdné.
Absence vhodného výrazu vede často k použití výrazu méně výstižného.
Např.místo přesného ale nezvyklého "vyjadřovatel", nebo
zdlouhavého "pisatel či mluvčí" někdy užívám krátké "mluvčí",
ač tím míním i pisatele.
*Samozřejmé* výrazy
Samozřejmé výrazy jsou výrazy, jejichž význam lze pochopit ze stavby výrazu
samotného.
Příklady: sedmiletý, sedmerý, sedminásobný, sedmiposchoďový, pětikoruna,
tisícikoruna, perokresba, plynovod, parovod, teplovod, bezvýsledně, bezmocně,
nepřemožitelný, nechtěný, nechutný, znepřehledňovat, promeditovat,
protievropský, sebeotevření.
Ukázka stavby slova ZNEPŘEHLEDŇOVAT:
PŘEHLED je slovo *nesamozřejmé*, jeho význam nelze pochopit z toho, jak je
složeno.
PŘEHLED NÝ je slovo samozřejmé, (...NÝ=charakteristický čím)
NE PŘEHLEDNÝ je slovo samozřejmé, (NE... =opak čeho)
Z NEPŘEHLEŇ OVAT je slovo samozřejmé, (Z...OVAT=činit nějakým)
Podmínkou samozřejmosti výrazu je, že je sestaven z jednoznačných složek.
Výhodou slov samořejmých je to, že jsou každému okamžitě srozumitelné
(a to i když je slyší prvně)
a každý mluvčí je dokáže vytvořit i uprostřed řeči stejně pohotově,
jako dovede tvořit souvislé věty.
Význam samozřejmých výrazů není nutno hledat ve slovníku.
Obohacují slovní zásobu bez nároku na paměť.
Výrazy *nesamozřejmé* jsou výrazy s tzv. "ustáleným významem"
Výrazy nesamozřejmé jsou především všechna slova jednoduchá a pak některé
složeniny. Např. vůčihledně, petrklíč, plnokrevník, záchod, sedmikráska,......"
Význam nesamozřejmé složeniny nelze pochopit ze složek, z nichž je
sestavena. Její význam je ustálen. Význam nesamozřejmého výrazu je
nutno si pamatovat nebo odvodit ze souvislosti.
Nový nesamozřejmý výraz vyžaduje určitou dobu na to, aby se jeho význam v jazykovém
společenství vžil, aby se jeho význam ustálil; aby si lidé na tento nový
výraz zvykli. Do té doby by se takový výraz měl používat jen, když jeho
smysl lze odvodit ze souvislostí.
Jak se liší slova samozřejmá od slov nesamozřejmých.
Příklad: Slova dobytek a nábytek kdysi asi skutečně znamenala
"to, co bylo dobyto" respektive "nabyto".
Kdysi to zřejmě byla slova samozřejmá. Dnes však tato slova znamenají něco
jiného. Dnes jsou to slova s významem ustáleným, jsou to slova nesamozřejmá.
Naproti tomu podobné slovo, totiž slovo zbytek, odvodit lze; protože "zbytek"
je skutečně to, "co zbylo". "Zbytek" je tedy
slovo samozřejmé.
To, že samozřejmost slov často nelze na prvý poslech rozeznat, je nevýhoda.
Někdy se totiž marně snažíme odvodit smysl výrazu nesamozřejmého. Jindy
naopak ztrácíme čas hledáním smyslu výrazu samozřejmého ve slovnících,
když jej lze pochopit z toho, jak je tento výraz sestaven.
Slova motivovaná
Slova motivovaná jsou slova složená (=složeniny), jejichž význam lze pouze
přibližně odhadnout (=vytušit) podle toho, jak jsou složena. Z toho však
nelze jejich význam odvodit jednoznačně. Slova motivovaná tedy nejsou
slova samozřejmá. Význam slova motivovaného je nutno si pamatovat v tom
smyslu, jak je v jazykovém společenství ustálen.
Slova samozřejmá se liší od slov motivovaných
Příklad.
Ač složky slov dalekohled a televize mají přibližně týž
smysl, (tele ≈ daleko, vize ≈ hled), přesto znamenají obě
složeniny něco jiného. Z toho je zřejmé, že jejich smysl nelze zcela
jednoznačně pochopit ze smyslu jejich složek. "Televize" i
"dalekohled" nejsou tedy slova samozřejmá, ale pouze
motivovaná. Jejich význam je ustálen.
Ne každé slovo motivované je samozřejmé.
Některé jazyky (např. angličtina) jsou chudé na jednoznačná slova, která
by mohly posloužit jako složky samozřejmého výrazu. Tyto jazyky mají proto
omezené možnosti tvorby samozřejmých výrazů. Proto tvoří hlavně výrazy
motivované.
Výraz derivovaný
Je třeba se zmínit o tomto termínu. Za výraz derivovaný je obvykle
považován výraz, jehož význam je obměněn pomocí předpony či přípony.
Derivovaný výraz bývá většinou samozřejmý, ale ne vždy. Mimo to ne každý
samozřejmý výraz je výraz derivovaný.
Předložky a pádové koncovky
Způsob vazby slovesa na podstatné jméno udává v češtině předložka
spolu s pádovou koncovkou. (Např. leží na stole, leží pod
stolem, leží vedle stolu)
Některé vazby slovesa na podstatné jméno jsou v češtině vyjadřovány
pouze pádovou koncovkou; tedy bez předložky. (Např. vidím okno,
vidím oknem)
Některá jména mají pro některé pády nejednoznačné koncovky.
Pokud se vyskytne bezpředložková vazba s nejednoznačnou pádovou koncovkou,
vznikne věta nejednoznačná. Např.
[0]"Co způsobí poškození?"
Nejednoznačnost této věty je způsobena tím, že u slov "co" a
"poškození" nelze poznat, které z nich je v 1. pádě a které ve
4. pádě. 1. i 4.pád mají totiž u těchto slov stejnou pádovou koncovku.
Jinak je to u vět [1] a [2].
[1] "Co je způsobeno poškozením?"
[2] "Čím je způsobeno poškození?".
Narozdíl od věty [0] věty [1] a [2] jsou jednoznačné a každá znamená něco
jiného. Všimněte si, že slova "čím" a "poškozením"
jsou v 7. pádě. Výhoda 7. pádu tkví v tom, že příslušná pádová
koncovka se vždy liší od koncovek ostatních pádů.
To, co je ve větě [0] vyjádřeno 1.pádem, to je ve větě [1] a [2] vyjádřeno
7.pádem.
Co je ve větě [0] vyjádřeno 4.pádem, to je ve větě [1] a [2] vyjádřeno
1. pádem.
Bezpředložkové vazby jsou nevýhodou češtiny, protože pádové koncovky ne
vždy zajistí jednoznačnost.
Neexistence vhodných předložek komplikuje vyjádření slovesné vazby také
u neskloňovaných substantiv, jako jsou cizí názvy firem, výrobků, zeměpisných
jmen, zkratek ap.
Je třeba dodat, že stejné koncovky nejsou v češtině jen u 1. a 4. pádu některých
jmen, ale i u jiných pádů některých jmen. Např.v jednotném čísle:
hrad (hradu = 2., 3., 6. pád),
žena (ženě = 3., 6. pád),
růže (růži = 3., 4., 6. pád),
stavení (= 1., 2., 3., 4., 5., 6 pád).
Jak dosáhnout jednoznačnosti
Mluvčí by měl hledat způsoby, jak se vyhnout nejednoznačnostem. To však
není vždy snadné.
Například nejednoznačnost způsobená stejnými tvary 4. a 1. pádu lze někdy
vyřešit (např. výše uvedeným) použitím 7. pádu. Ovšem ne vždy taková
možnost existuje a ne vždy mluvčího napadne. Obvykle si mluvčí ani neuvědomí,
že se vyjadřuje nejednoznačně.
Popsaný problém s bezpředložkovými vazbami v některých jazycích
neexistuje. Například angličtina má soubor předložek pro všechny vazby, a
to včetně těch, u kterých čeština používá vazby bezpředložkové.
Pouze akuzativ (=4.p.) angličtina nevyjadřuje předložkou ale slovosledem.
Jenže v českém textu nelze akuzativitu (=4p) vyjádřit slovosledem.
Slovosled v češtině totiž plní jiné funkce, které angličtina musí
uskutečňovat svými vlastními prostředky.
Skladebné dvojice
Jedna část věty spolu s tou částí věty, která ji rozvíjí, tvoří tzv.
skladebnou dvojici.
Jednoznačnost výroků závisí na tom, zda adresát bude mít možnost poznat,
které členy spolu tvoří skladebnou dvojici. V češtině to umožňuje
slovosled, zájmena (ten ... který ), shodnost čísla,
gramatického rodu ap., avšak ne vždy spolehlivě. Takže často není jasné
s kterou částí textu souvisí jiná jeho část.
Příklad:
"Je složen ze zachycovačů radikálů, vitamínů a dalších substancí."
To může to znamenat:
a) "Je složen ze zachycovačů radikálů, a též z vitamínů
a dalších substancí."
Může to ale také znamenat:
b) "Je složen z těch zachycovačů, které zachytávají
radikály, vitamíny a další substance."
Jiný příklad:
"Platí jen pravidla o skládání prvků do slov uplatňujících se v
procesu syntaxe."
a) "Platí jen ta pravidla o skládání prvků do slov, která
se uplatňují v procesu syntaxe."
b) "Platí jen pravidla o skládání těch prvků do slov, která
se uplatňují v procesu syntaxe."
c) "Platí jen pravidla o skládání prvků těch slov, která
se uplatňují v procesu syntaxe."
Vývoj přirozených jazyků
Přirozený jazyk se vyvíjí samovolně, spontánně. Říká se, že se tím
jazyk přizpůsobuje měnícím se potřebám. To je pravda jen částečně.
Jednak se přirozený jazyk opravdu přizpůsobuje měnícím se potřebám a
jednak se jazyk také mění zcela náhodně, tedy chaoticky a neúčelně, nebo
v zájmu jen určité skupiny uživatelů. To lze těžko ovlivnit vydáváním
pokynů. Znalost pokynů a pravidel sice umožňuje pochopit, jak je jazyk uspořádán;
může upřesnit význam jednotlivého slova, nemůže však přímo ovlivnit
jazykové zvyklosti; nemůže přímo ovlivnit způsoby pohotového vyjadřování.
Jazyk je ovlivňován tím, jak jej používají ti, kdo mají vysokou jazykovou
autoritu. Ti, jejichž způsob vyjadřování je bezděky napodobován. V době
českého obrození to byli čeští spisovatelé a novináři, v současnosti
to jsou mluvčí v rozhlase a televizi a snad také učitelé základních škol
svým způsobem mluvy ovlivňují příští generaci.
Proč spontánní vývoj jazyka nevede k chaosu.
Přes určitou chaotičnost vývoje jazyka si příslušníci téhož jazykového
společenství žijící v téže době navzájem poměrně dobře rozumí. Děje
se tak vzájemným napodobováním. Každý se snaží pochopit, co se jeden
mluvčí snaží vyjádřit, a chce-li pak druhý říci totéž, bezděky to
vyjádří stejně. Je to přirozený neřízený, samovolný, spontánní
proces, který způsobuje, že se jazyk nemůže propadnout do úplného chaosu.
Z hlediska přesného, jednoznačného vyjadřování se tím sice nedosahuje
ideální dokonalosti, zřejmě však je to pro většinu nenáročných situací
postačující.
Z hlediska bezchybného předávání informací není to tedy proces zcela
dokonalý. Nutí příjemce rekonstruovat, co měl mluvčí na mysli.
Nepřehlednost a nepřesnost přirozeného jazyka by vlastně bylo možno považovat
za výhodu, protože procvičuje jeho užjvatele orientovat se v nepřehledných
problémech.
Jeho nevýhoda spočívá v tom. že problémy, které jsou samy o sobě nepřehledné,
stávají se vlivem nepřehledného vyjadřování ještě méně přehlednými,
pochopitelnými a řešitelnými.
Způsob pochopení výroku
Výrok pronesený přirozeným jazykem často neobsahuje všechna fakta nezbytná
k jeho pochopení. Mluvčí obvykle předpokládá, že adresát pochopí smysl
výroku tím, že vezme v úvahu i své vlastní znalosti a zkušenosti.
Kontext a presupozice
Ne každý jazykový projev, ne každá výpověď obsahuje všechny informace
nezbytné pro pochopení toho, co chce mluvčí sdělit. Adresát často potřebuje
výpověď doplnit o informací obsaženou v okolním textu (=kontextu) případně
i vlastními znalostmi (=presupozicí).
Záleží na vlastnostech jazyka, nakolik umožňuje vyjádření všeho, co
mluvčí míní sdělit a kolik z toho adresát bude muset doplnit z kontextu a
presupozice. Je-li nutno se spoléhat na presupozici, je vždy nebezpečí, že
adresát pochopí něco jinak, než zamýšlí vyjádřit mluvčí.
Co vzbuzuje nejsilnější emoce?
Nejsilnější emoce vzbuzuje to, co není vyřčeno jednoznačně, co je řečeno
jen v náznacích, co je třeba si domýšlet. Proto požadavek vyjadřovat se přesně
je v protikladu s požadavkem citové působivosti.
Jazykový styl emoční a informační
Existují dva krajní jazykové styly.
1) emočně působivý - beletrie, poezie, (pro oddych a rozptýlení)
2) informačně spolehlivý - pracovní zprávy, instrukce, zákony
ap. (pro aktivitu účelnou)
Oba tyto styly mají rozdílné až přímo protichůdné požadavky. Proto přirozený
jazyk je oba plní jen kompromisně. Obvykle tu ustupuje požadavek na informační
přesnost a spolehlivost. Např. informační texty jsme zvyklí osvěžovat
střídáním synonym, ač tím zpochybňujeme, zda těmito synonymy vyjadřujeme
jeden a týž pojem. Avšak mnohdy, kdybychom nepoužili synonymum, bylo by to
považováno za stylovou neobratnost.
Můj názor
Zdá se mi, že zájem veřejnosti se soustřeďuje téměř výhradně na
pravopis a na styl emočně působivý.
Takže problematika informační spolehlivosti a srozumitelnosti je ponechána
intuici,
ač spolehlivost a bezchybnost informací a nutnost pochopit svět hraje v životě
stejně důležitou roli jako city.
City mohou podnít lékaře, aby překonal únavu a přistoupil k léčbě.
Neporadí mu však, jak léčit.
Děkuji za připomínky.
barosm@valachnet,cz