Vzpomínky letitého myslivce
Obsah:Bejvávalo, Myslivecké žně, Srnec do guláše, Ten třetí, Jak jelen nebyl střelen, Užitečný pytlák, Host na tetřeva,
Hororové setkání, Dvojí úlovek, Smolák, Nesmrtelný divočák, První a poslední, Na zajíca!
Bejvávalo ...
Kdo lovil na výrovce, může už jen vzpomínat, ostatní mohou závidět.
Noční dravci jsou u ostatního ptactva ve velké nemilosti. Objeví-li se za bílého dne někde sova, útočí na ni vše od střízlíka až po orla. Této nevraživosti využívali dříve myslivci k redukci dravců a vran. U mysliveckých spolků a na mnoha hájenkách byl k tomu účelu využíván živý nebo i vycpaný výr.
Výrovkou se nazývala skrýš se střílnami, před kterou se upoutal výr na berli tak, aby mohl volně seskočit na zem a zpět.
Nebylo ani nutné vyhlížet dravce na obloze, stačilo pozorovat chování výra. Když byl v dohledu nějaký dravec, Kuba otáčel hlavu do směru odkud dravec přilétal. Když dravec útočil, výr se začal zvětšovat - celý se načepýřil a rozepjal letky. Při útoku většího dravce, seskočil na zem, lehl na hřbet a bránil se pařáty. Dravci se stříleli buď přímo v letu nebo na výsedu.
Stav predátorů byl tak udržován v únosné míře. Blahodárně se to projevovalo na stavech lovné zvěře, které byly v těch dobách několikanásobně vyšší než dnes. Ze seznamu lovné zvěře zmizel tetřev, tetřívek, jeřábek, sluka a další. Koroptev je dnes také vzácností a uvidíte-li ve volné přírodě bažanta, pochází nejspíše z umělého chovu. Zato se přemnožili bobři a kormoráni a myslivci v Beskydech krmí spárkatou zvěř pro vlky, rysy a medvědy.
Všemocní ochránci přírody svůj podíl na tomto stavu nepřiznají a nadále budou setrvávat na svých dogmatech. Totalita dostává novou podobu.
I když připustím, že k úbytku lovné zvěře a ptactva mohlo vést několik dalších příčin, za jednu z hlavních považuji přehnanou ochranu predátorů. Plachtící káně na obloze vypadá pěkně, ale když počet dravců v honitbě převyšuje kmenové stavy drobné zvěře, je něco špatně a není to vina myslivců. Bude-li to takto pokračovat, dočkáme se brzy toho, že hladoví predátoři se budou požírat navzájem a chráněni budou i asfaltoví holubi na střelnicích.
Myslivecké žně.
Podzimní hony jsou spíše jen procházkou s přáteli, ale za dávných časů bylo drobné zvěře dostatek a takový hon byl významnou společenskou událostí nejen pro myslivce, ale pro celou vesnici. V paměti mám navždy uloženy příjemné vzpomínky na hony v okolí Hranic, zvláště pak v Opatovicích a Rakově z doby mého působení na školním polesí.
V přehledných polních honitbách je obvyklým způsobem honu kruhová leč. Střelci a honci v přiměřených rozestupech obstoupí velký kruh a pak postupují směrem do středu. Jakmile se kruh zmenší natolik, že by střelba dovnitř mohla být nebezpečná, je odtrouben signál po kterém se nesmí střílet do kruhu. Na další povel zůstanou střelci stát a honci proženou střed kruhu.
Nepřehlédnutelnou postavou na honech býval opatovický pan farář. Mezi myslivci byl oblíben i přes to, že občas ohrožoval nohy svých bližních. Nikdy jsem se nemohl rozhodnout jestli je lépe povyskočit nebo zalehnout, když z kruhu vybíhal zajíc a mým směrem se hrozivě natáčely dvě temné díry velebníkovy brokovnice. Díky Boží prozřetelnosti však nikdy nedošlo k úrazu a zajíc obvykle také neutrpěl žádnou újmu.
Příjemným společníkem mi býval děda Kapl. Byl to ctihodný kmet, veterán z První světové války, člověk moudrý, poctivý a bezelstný. Pracoval jako skladník na školním polesí. Udržoval a vydával nářadí při praxích žáků lesnické školy. Ve skladě měl vždy vzorný pořádek, nářadí nakonzervované a přehledně uložené. I když myslivcem nebyl, rád se mnou chodíval jako honec a neodradil ho déšť, sníh ani mráz. Bylo mi ho někdy líto když se brodil oranicí s několika zajíci na zádech a pár kilogramy bláta na každé noze a tak jsem občas pověsil flintu na rameno abych mu jeho náklad odlehčil.
Ještě hůře na tom jsou majitelé psů. Každý lovecký pes dobře ví, že všechnu ulovenou zvěř, které se zmocní, musí přinést výhradně svému pánovi a nikomu jinému ji za nic na světě nevydat. Pán je pak obtěžkán vlastními i cizími úlovky a není-li nablízku honec, který by zajíce převzal, do konce leče si už psovod nevystřelí. Snaživého psa ale musí vždy pochválit i když by ho nejraději nakopl.
Psi jsou nepostradatelnými účastníky každého honu. Zvěř nejen vyhledávají a přinášejí, ale hlavně dohledávají poraněné kusy. Dobrý pes rozpozná postřeleného zajíce od zdravého a dokáže jej pronásledovat na velkou vzdálenost. V honitbě pak zůstává jen zdravá a neporaněná zvěř která hon přežila a je schopna založit novou generaci.
Vedoucím honu a mysliveckým hospodářem v Opatovicích býval pan Leopold Navrátil. Pracoval v té době jako vedoucí školního polesí a při tom dálkově studoval vysokou školu. Ještě několik let po mém vypovězení ze školství mne neohroženě zval na hony, i když si musel být vědom, že přátelské vztahy se mnou v normalizačním období mohly ohrozit jeho kariéru.
Výřad na konci honu je slavnostní rituál k poctě ulovené zvěři.
Zvěř se klade v řadách na pravý bok podle druhu, každý desátý kus se nechá předkem přesahovat, aby se usnadnilo počítání. Střelci a honci, psovodi a trubači nastoupí do předepsané formace, myslivecký hospodář podá hlášení o výsledku honu a troubí se halali.
V Opatovicích u výřadu obvykle čekala kapela a účastníci honu v průvodu odpochodovali do útulné hospůdky. Polévka z bažantích slepic příjemně zahřála a srnčí guláš potěšil. Poslední leč probíhala v duchu mysliveckých tradic. Nejúspěšnější střelec byl slavnostně vyhlášen králem honu, myslivecký hospodář pasoval loveckým tesákem nové adepty na myslivce a nemohl chybět ani poslední soud. K tekuté pokutě mohl být odsouzen kdokoliv za cokoliv. Zvláště odsouzeníhodným deliktem je na příklad překročení zvěře na výřadu nebo položení zajíce na levý bok, střelba po ukončení leče, přípitek pravou rukou a podobné prohřešky proti mysliveckým mravům. Za nectnosti psů byli pohnáni k odpovědnosti jejich páni. Poslední leč pak pokračovala taneční zábavou. Nikomu nevadilo, že myslivci tančili v gumových holínkách, opásáni nábojovými pásy a lovečtí psi zaslouženě odpočívali po celodenní lopotě pod stoly a kde se dalo. Veselá společnost se rozcházela až k ránu.
Dnes je vše jinak. Stavy drobné zvěře jsou žalostně nízké a myslivci jsou zásluhou ochránců všeho a sdělovacích prostředků ve všeobecném opovržení. Lov se často stává komerční záležitostí a dávná sláva české myslivosti poněkud uvadá.
Srnec do guláše
Neschvaloval jsem lovy zvěře narychlo, k určitému datu, protože v časové tísni byly občas uloveny chovné kusy zvěře. Někdy ale nebylo vyhnutí, zvěřina musela být dodána některé všemohoucí organizaci na nějakou veledůležitou slavnost.
Marně jsem toho dne od svítání do oběda procházel známá srnčí loviště v honitbě MS Velké Karlovice, kde jsem tehdy fungoval jako myslivecký hospodář. Bylo těsně před srnčí říjí, a jak to v tomto období bývá, srnci jako by se do země propadli. Nikdo z členů MS v předešlých dnech neměl lovecký úspěch a nedodání zvěřiny mohlo tehdy vyvolat lokální politickou aféru.
Po neúspěšném lovu jsem zkormouceně osedlal svůj jediný dopravní prostředek - malý motocykl zvaný "Pionýr" nebo též "Kozí dech" a ujížděl na plný plyn do kanceláře polesí za svými povinnostmi. Uprostřed vesnice, kde by to nikdo nečekal, zkřížil mi jízdní dráhu srnec.
Jak se blížil, tak se zvětšoval až jsem neviděl nic než načervenalou barvu jeho srsti, která jako by mi zaplňovala celé zorné pole. Srnec se nelekl o nic méně než já. Poněkud se snížil, když se chystal odskočit. Stačil jsem jen trhnutím za řídítka nadzvednout přední kolo a v ten moment jsem ucítil náraz spodkem motoru. Vznesl jsem se i s motorkou a po krátkém letu bezpečně přistál v příkopě - na kolech!
Dříve než jsem stačil spočítat diváky a než mě přešla třesavka, zastavila u mne sanitka, která náhodou jela kolem. Řidiče jsem musel dlouho ujišťovat, že se mi opravdu nic nestalo. Také motorka neutrpěla téměř žádnou újmu. Stačilo obrat trávu, která se při jízdě příkopou zachytila, narovnat plechy a stroj byl schopen další jízdy.
Ročního chovného srnečka stihl neblahý osud. Odhodilo ho to zpět do příkopu s přeraženou páteří a předčasně skončil v guláši. Útěchou mi bylo, že zvěřina mohla být včas dodána a já byl ušetřen trapného vysvětlování, proč se nic nestřelilo. O tomto podivném způsobu lovu jsem ale moudře pomlčel. I tak se o tom ještě dlouho na posledních lečích povídalo.
Ten třetí
Naháňky na vysokou jsem neměl příliš v oblibě, protože s průběrným odstřelem neměly mnoho společného. Často padly za oběť chovné kusy zvěře a některé poraněné kusy se občas nepodařilo ani dohledat. Individuálním lovem se ale né vždy nepodařilo zvěř odlovit a splnění plánu odstřelu bývalo v těch dobách u Státních lesů prémiovou podmínkou. A tak ke konci doby olovu nezbývalo než pořádat naháňky.
Jedna taková se konala koncem prosince, letopočet si nepamatuji, ale určitě to bylo v minulém tisíciletí. Sněhu bylo asi tak po kolena, teplota něco málo pod nulou. Na programu byly dvě velké leče, každá asi tak na dvě hodiny. Při obstavování jsme se střídali vpředu, abychom dříve narozeným a hostům prošlapali ve sněhu chodník. Cestou do kopce nám bylo teplo až moc, ale na stanovišti jsme brzy vychládli. Z počátku lehký vánek se změnil na silný nárazovitý severák, lámal větve a shazoval klobouky. Pronikal i tím nejteplejším oblečením. Pravidla jsou ale neúprosná. Střelec se musí chovat tiše a nesmí před ukončením leče opustit stanoviště aby sám nebyl odloven.
Po hodině přešlapávání už jsem se třásl jako osika, schoulil se ke stromu, abych byl aspoň částečně chráněn před nepříjemným větrem a modlil se, aby na mne žádná zvěř nepřišla, protože bych ji stejně nemohl trefit. V leči byla černá, ale nebyla ochotná opustit bezpečnou mlazinu. Bylo slyšet hlášení psa, pak padla rána a bylo ticho. To jagteriér vytrvale zaštěkával lončáka dokud ho jeho pán neodlovil. Záviděl jsem honcům a střelcům v leči, že se mohli pohybem zahřívat. Ještě dlouhé minuty se nic nedělo než byl konečně odtrouben vytoužený konec leče. Hned jsem se rozběhl proti kopci, abych trochu rozmrznul. Ostatní účastníci na tom nebyli o nic lépe. Kdo měl u sebe placatičku, byl veleben a ctěn. Ani zapřisáhlý abstinent by v té chvíli neodolal kapce hřejivého nápoje. Další leč jsme obsadili svižným pochodem a opět jsme si museli protrpět nekonečné čekání v té nepohodě. Vyšla na mne laň, zastavila se asi na třicet metrů ode mne, ale byl jsem tak roztřesený zimou, že jsem nebyl schopen s jistotou vystřelit. Než bych ji poranil, nechal jsem ji raději běžet a o tom, že jsem ji viděl, jsem raději skromně pomlčel. Až před koncem leče zaznělo několik výstřelů.
Když bylo odtroubeno, přiběhl ke mně vyděšený hajný, sotva dechu popadal a povídá: "šéfe průšvih! Utěkali tři jeleni, já jsem mířil na toho třetího a on se svalil ten první - chovný korunový desaterák." Moc jsem se nedivil, musel se chudák třást zimou jako všichni ostatní a jeho lankasterová obojetnice byla starší než on sám. Hrozil mu zákaz odstřelu spárkaté na dobu pěti let. Byl to starý poctivec, vůbec jsem ho nepodezříval, že by to mohl udělat úmyslně a tak jsem se ho aspoň snažil uchlácholit. Při výřadu se ale ukázalo, že desaterák měl vstřel z opačné strany než stál hajný a "ten třetí" - hajného vidlák se také nakonec dohledal.
Na poslední leči jsme konečně rozmrzli a bylo o čem povídat. Hajný byl korunován na krále honu i přesto, že "ten první", který se u něj svalil nebyl jeho úlovkem. Na výřadu byli celkem dva jeleni, laň, dva koluši a jeden lončák.
Jak jelen nebyl střelen
Od svého zaměstnavatele jak bylo dobrým zvykem jsem dostal k padesátinám možnost ulovit jelena třetí věkové třídy. Toho roku byl teplý podzim a jelení říje byla velmi slabá. Sem tam některý jelen zatroubil, ale když se rozednilo, už se neozval. Chodil jsem ráno i večer a vystřídal všechna známá říjiště, ale úspěch se stále nedostavoval.
Až jednoho večera jsem narazil přímo pod posedem na stopu velmi silného jelena. Bez váhání jsem vylezl na posed a čekal. Netrvalo ani čtvrt hodiny a napravo ode mne se ozval mohutný ryk a celý rudl vysoké procházel mlazinou v uctivé vzdálenosti a pomalu mizel z dohledu. S vědomím, že teď už nemohu nic pokazit jsem zatroubil na řevnici takového mizerného vidláka. V tom se ozval rachot jako když jede vlak, pod posedem proběhl právě takový mizerný vidlák a za ním (ó hrůza) s ohromným řevem mohutný paroháč. Podezříval asi toho vidláka, že to on si dovolil zatroubit a zahnal ho daleko od svých laní. Pak se vrátil pod můj posed, pobíhal sem-tam a halasným troubením ohlašoval lesu své vítězství. Já se díval, poslouchal, počítal výsady a zase díval...
Ještě nikdy žádný živý jelen nebyl tak blízko mne - seděl jsem na jednoduchém žebříkovém posedu vysokém asi 2,5 m.
Když se šestnácterák nenávratně vzdaloval z dostřelu, uvědomil jsem si proč tam jsem, ale bylo už pozdě. Střílet na zadní komoru krále lesa by bylo nedůstojné. Zkusil jsem ještě zatroubit, ale jelen už nereagoval.
Samozřejmě hned ráno jsem byl zase na místě, ale to už můj paroháč troubil na protějším kopci a pak asi odešel na zálety na Slovensko. Jako trofej jsem toho roku získal jen nezapomenutelný zážitek.
Užitečný pytlák
V době normalizace mi bylo doručeno rozhodnutí, že nejsem způsobilý k držení a nošení loveckých zbraní, což jsem v té době považoval za velkou tragédii.
Dříve než došlo k výkonu rozhodnutí pomohla mi neuvěřitelná náhoda.
Na jedné podzimní pochůzce na obnově uviděl jsem na sněhu ve stopě jelena kapku barvy, pak další a další. Pak přibyli lidské stopy a potom celé tratoliště. Odtud pak pokračovala dráha vlečeného kusu do prolákliny mezi skalami, odkud bylo slyšet tlumené hlasy. Byli to dva pytláci plně zaměstnaní vyvrhováním ročního jelena špičáka. Zaujal jsem výhodné postavení na vyvýšeném místě s dobrým rozhledem a prohlédl si oba pytláky přes puškohled. S velkým potěšením jsem v jednom z nich poznal vlivného důstojníka SNB.
Moje vyjednávací pozice nad upytlačeným jelenem byla tak výhodná, že právo nosit zbraň mi nakonec bylo zachováno a navíc jsem se dověděl, kdo měl zájem na mém odzbrojení. Zvěřinu sice snědli pytláci, ale mne ani trochu netrápily výčitky svědomí, že jsem neuchránil majetek v socialistickém vlastnictví.
Host na tetřeva
Ve dvacátém století, dokud se ještě nepřemnožili pseudoochránci přírody a jiní antimyslivci, bylo více lovné zvěře a méně predátorů. Tetřev i já máme rádi tiché, hluboké lesy kde jen občas vkročí noha lesníkova nebo dřevorubcova. Takové lesy byly i v oblasti Velkých Karlovic dokud v každém údolí nevyrostlo rekreační středisko a lesy nebyly protkány zpevněnými svážnicemi. Ulovit tetřeva bylo výsadou zlých kapitalistů nebo hodných komunistů.
Potkala mne ta čest doprovázet jednoho prominentního loveckého hosta z ministerstva na tetřeva. Zabydlel v místním rekreačním středisku a
místní "rektoskopisté" mu hned zajistili dámskou společnost a on se mnou ani nešel na zábrk.
Příprava lovu spočívá v tom, že se večer poslouchá kde tetřevi hřadují (zábrk). Našel jsem si místo, kde bylo v zimě na sněhu pod stromy nejvíce tetřevího trusu a poslouchal. Když se zešeřilo, bylo slyšet hřmot jako když startuje bombardér . To tetřev vzlétl na nedaleký strom a já už věděl kde bude za svítání tokat. Lov byl připraven a po krátkém odpočinku mne čekal nelehký úkol vzbudit vzácného hosta a dopravit ho před druhou hodinou na místo.
Tetřev zpočátku toká na stromě, ale po rozednění slétne na zem za slepicemi a to je pak už pozdě. Sloka tetřevího toku se skládá ze čtyř veršů, nichž pro lovce je nejzajímavější broušení. Tento zvuk připomíná vzdálené broušení kosy a trvá asi 3-4 vteřiny a v tu chvíli je hlušec skutečně hluchý a může přeslechnout i výstřel. Využije se to ke třem krokům nebo skokům a pak je nutno na nějakých 5 vteřin znehybnět a vyčkat dalšího broušení. To se opakuje dokud se lovec nedostane na dostřel. Pro nezasvěceného pozorovatele by to mohla být dosti komická podívaná.
Náš kohout se skutečně ozval na místě kde jsem ho večer obeznal. Nejdříve bylo slyšet charakteristické klepání a pak se jeho píseň rozezněla v plné kráse. Strom na kterém tokal byl naštěstí blízko udržovaného loveckého chodníku, takže se mi podařilo doskákat s hostem až na vzdálenost asi 25 m.
Host byl vyzbrojen luxusní brokovnicí, za jakou by se nestyděl ani arcivévoda Ferdinand. Bylo už skoro světlo. Padla rána, k zemi se snášela ustřelená větev a velký pták mizel v dáli. Druhá rána už mu nemohla ublížit. Pro jistotu jsem zorganizoval dohledávku, ale výsledek byl dle očekávání negativní. Náš host pak spěšně odcestoval i s pozlaceným tetřevem na jeho mysliveckém klobouku a náš kohout se z toho dobrodružného zážitku brzy zotavil. Po několika dnech jsem ho slyšel zahřadovat na jeho oblíbený strom.
Ještě několik dalších let jsem chodil na jaře sledovat tok tetřevů dokud tyto krásné ptáky civilizace úplně nevytlačila. Dnes v té lokalitě byste mohli potkat spíše medvěda, rysa nebo vlka nebo také spoustu houbařů, hlučných rekreantů a občas pár idiotů na burácivých motocyklech, zbohatlíků na tříkolkách nebo rysí a vlčí hlídku. V krajině s takto přebujelou civilizací snad už chyběly jen ty velké šelmy.
Hororové setkání
Jako student lesnické školy jsem absolvoval prázdninovou praxi na Slovensku na polesí Zubák, které tehdy patřilo pod správu lesů ZŘR Vsetín. Ve volném čase jsem využil každou příležitost k loveckým pochůzkám po revíru.
Jednoho dne jsem šoulal po loveckém chodníčku ve vysokém lese. Bylo po dešti a lehce mrholilo. Takové počasí mi vyhovovalo. V lese byl klid a dalo se tiše postupovat po zvlhlé hrabance. Znenadání jsem zpozoroval mezi stromy pohyb. Dalekohled mi ukázal přízrak v černém gumovém plášti z kterého čouhala k zemi hlaveň. Opíral se o hůl a pomalu se přibližoval. Nebylo pochyb - pytlák.
Hlavou mi prolétly instrukce mého nadřízeného jak bych se měl v takové situaci zachovat. Kryl jsem se za stromem a pátral po okolí abych se ujistil, že pytláka nezajišťuje druhý, to bych se pak raději tiše vytratil. Cítil jsem, jak mi studený pot stéká po čele a mezi lopatkami. Mezi tím se padouch přiblížil asi na 10 m. Nabyl jsem odvahy, rázně vykročil z úkrytu a ... zcepeněl. Pod kloboukem naraženým do čela jsem poznal tvář pana polesného.Po krátkém láteření a omluvách jsem nakonec sklidil i uznání a pochvalu.
Společně jsme pak pokračovali v pochůzce a ocitli se nenadále uprostřed rodinky divočáků. Posunky jsme se dohodli, že vystřelíme současně. Povedlo se, až na to, že jsme oba mířili na stejné sele a naneštěstí oba trefili. V dostřelu byla bachyně, lončák a několik selat. Oba jsme předpokládali, že na lončáka bude střílet ten druhý a tak nám z čuníka po zásahu dvou poloplášťových střel zbyla zvěřina asi tak na dvě svačinky.
Dvojí úlovek
Nedařilo se. Každý den ráno za svítání, večer do setmění, jsem se snažil ulovit srnce. Byly parné dny před říjí a po zvěři jakoby se zem slehla. Srnci v té době mění ochozy a často se také zdržují v obilí. Když jsem nějakého náhodou potkal, byl mladý a chovný. Ospalý a hladový usedl jsem na pařez s výhledem do protější stráně s rozsáhlou holinou po kalamitní těžbě. Sotva jsem vytáhl svačinu, sojky spustily povyk a drozdi signalizovali stav ohrožení. Na loveckém chodníku za potokem se objevila liška. Svačinu jsem hned zahodil a chopil se flinty. Abych přilákal lišku na dostřel brokové hlavně, použil jsem známou fintu - krátce jsem zamyškoval (pro nezasvěcené: napodobil pískání myši). Účinek se dostavil okamžitě. Liška se přihnala jako dělová koule. Hromová rána se ozvěnou odrazila od vzdálené stěny lesa a liška se skoulela k potoku.
Nějaký dobrý duch mi našeptal, abych se přestal kochat pohledem na úlovek a podíval se do protějšího svahu. Stál tam srnec jako ze žuly vytesaný, pěkně na plocho, jakoby ze země vyrostl. Dalekohled mi ukázal, že je to průběrný vidlák středního věku, vhodný k odstřelu. Vzbudila ho rána, která poslala lišku do věčných lovišť. Vzdálenost byla poněkud nemyslivecká, ale sv.Hubert mi pomohl umístit střelu přesně na komoru.
Smolák
Jednoho deštivého odpoledne jsme pracovali v kanceláři polesí na měsíční uzávěrce, když jeden hajný záhlédl jak se k nám ráznými kroky kyrysníka s kulovnicí na rameni a dalekohledem na hrudi blíží sám ředitel lesního závodu. Jeho vzezření signalizovalo blížící se hromobití. "Máte v lese smoláka!" Prohlásil sotva vtrhl do dveří. Následovalo kázání o ochraně lesa prokládané hrozbou snížení platů a zakončené vzkazem pro vedoucího polesí, aby se ráno dostavil do ředitelny ke kárnému řízení. Měli jsme pochybnosti o kalamitním přemnožení smoláka, ale pro jistotu jsme předstírali zpytování svědomí.
Sotva představený za sebou práskl dveřmi, obuli jsme si gumáky a vykročili hledat místo údajného výskytu lesního škůdce. Brzy nám bylo vše jasné. Ředitelova lovecká pochůzka vedla po nově vybudované svážnici. Při výstavbě svážnic se pařezy běžně odstraňují odstřelem. Létající zbytky pařezů a kameny při tom narážejí do okolních stromů a ty pak roní pryskyřici. Brouk v tom byl nevinnně.
Vzkaz jsme polesnému vyřídili, ale o výsledku své expedice jsme z vrozené skromnosti pomlčeli. Hned ráno dovezlo služební auto ředitele i polesného na místo výskytu "smoláka".
Jak ten rozhovor mezi oběma soudruhy probíhal jsme se nikdy nedověděli, ale naše platy pak už nebyly ohroženy a pověst o "smolákovi" obletěla všechny hospody ve Velkých Karlovicích a okolí a překonala i slovenskou hranici.
Nesmrtelný divočák
Jednoho podzimního dne jsem vyšel do lesa s úmyslem ulovit jelena první věkové třídy, který nerespektoval zákaz vstupu do mimojelení oblasti.
Pomalu se rozednívalo a já stoupal v mlhavém ránu po svážnici, když jsem na protějším svahu ve vysoké buřeni zahlédl divočáka. I přes značnou vzdálenost jsem vystřelil. Divočák zmizel, ale za chvíli se objevil o kousek dál. Znovu jsem vystřelil a divočák opět zmizel a zase se vynořil z mlhy opodál. Řekl jsem si že jestli teď netrefím, snad tu flintu zlámu. Padla další rána a konečně se divočák kutálel po svahu dolů. Chvíli bylo ticho a pak asi 30 metrů ode mne prošla bachyně následovaná osmi selaty. Už jsem nestřílel, zbyl mi jediný kulový náboj. Když jsem pak vyšplhal do protějšího svahu, k velkému úžasu jsem zjistil, že ten divočák nebyl nesmrtelný - leželi tam v nevelké prohlubni dva lončáci a jedno sele.
Veterinář při vyšetřování vzorků na svalovce mi pak nechtěl věřit, že to nebyl hon.
Černá zvěř působila místním zemědělcům nemalé škody a tak jsem se do těch míst vrátil o týden později abych ještě zredukoval počet selat. Divočáci tam na mne nečekali, ale zato jsem na stejném místě ulovil jelena, kterému jsem původně usiloval o život.
První a poslední
Strelenka:
Strelenka, Zubák a Zápechová jsou názvy polesí bývalé Správy lesů ZŘR (t.j.Zbrojovky Vsetín). Byly to účelové lesy obehnané plotem a se zákazem vstupu pro veřejnost. Podmínky pro myslivost byly ideální až na to, že posvátný klid občas přerušila kanonáda protiletadlových děl ze Střelné a k nebi zdánlivě pomalu stoupaly dvě řady svítících střel dokud nezmizely v oblacích. Nějaký čas bylo ticho a pak bylo slyšet zvláštní syčivý zvuk a tupé nárazy dopadajících projektilů. Časový rozpis střeleb existoval jen formálně, střílelo se v kteroukoliv denní i noční dobu.
Zabydlel jsem se se svým skromným majetkem (budík a lovecký nůž a gumáky) u hajného na Zubáku, kde jsem působil jako praktikant. Počátkem srpna v roce 1960 přišel z lesní správy pokyn, abych se přemístil na Strelenku na výpomoc při žních. Po uvítacím rituálu mi polesný Poláček dal do ruky kulovnici a přikázal do tří dnů donést srnce na guláš na oslavu dožínek. Bylo to příjemné překvapení, takové štěstí jsem si tehdy ani nedovedl představit.
Právě probíhala srnčí říje a já měl už dávno vyrobenou vábničku podle Žalmana - dřívko upravené na vložení listu trávy. Vábení probíhalo se střídavými úspěchy. Některé srnce jsem omilostnil z obavy abych nestřelil chovný kus. Uplynul druhý den a zdálo se, že dožínkový guláš je ohrožen. Přenocoval jsem v seníku u krmelce a ještě za ranního šera pokračoval ve svém loveckém úsilí. Až v pravé poledne mi přiskočil srnec. Z vysoké ostřice vyčnívala jen hlava slušného šesteráka. Udělal několik kroků a když odkryl komoru, na nic už jsem nečekal a vystřelil. Zlomil se v ohni.
Ošetření ulovené zvěře jsem ovládal pouze teoreticky, k praktickému výkonu bylo třeba velkého sebezapření zvláště když v poledním parnu asistovaly celé roje much. Sotva jsem provedl první řez, ozvala se od Střelné kanonáda a za
chvíli bylo slyšet charakteristický zvuk dopadajících střel a praskot zasažených stromů. Srnec byl vyvržen v rekordním čase a já i s úlovkem co nejrychleji mizel z ohroženého prostoru. Guláš byl zachráněn, starý fořt Poláček spokojen, pan správce už méně. Praktikant by přece jen měl mít menší parohy než jeho nadřízený.
V dalších létech služby následoval asi tucet průběrných srnců. Údělem lesního personálu je spíše doprovod loveckých hostů, průběrný odstřel zvěře holé a redukce škodné.
Vranča:
Zahraniční hosté odřekli lov a vedení LZ přidělilo odstřel trofejového srnce ve Vranči organizaci ROH, ale všichni soudruzi odboráři měli pokažené kulovnice nebo bolavé nohy - bylo to v roce kdy vybuchl Černobyl. Tak jsem byl tím darem nakonec poctěn já.
Můj průvodce byl zkušený myslivec a hned první večer mne přivedl na nerovného osmeráka, na kterého měl spadeno jeden západní Němec, který lov odřekl kvůli Černobylu. Srnec byl v pohybu a za chvíli by zmizel za terénní vlnou, když mi průvodce poradil, abych počkal až se zastaví. "Přeslechl" jsem jeho dobře míněnou radu a v posledním okamžiku vystřelil. (Také jsem kdysi před doprovodem hosta dostal instrukci: "vidět,ale nestřelit".) Po zásahu na komoru se srnec zlomil v ohni a já se vrátil domů se zálomkem.
Postavení loveckého hosta jsem vnímal se smíšenými pocity jako potvrzení mé zkušenosti, že průvodce loví a host se jen trefuje.
Na zajíca
Na zajíca!
Vsetínská lesní správa pořádá každým rokem hon na zajíce. Všichni účastníci ale vědí, že o zajíce až tak moc nejde, jako o setkání zaměstnanců s lesnickými veterány a dalšími hosty.Jinak je to ale profesionálně vedený hon se všemi náležitostmi a tradicemi včetně signálů a famfár na borlici. Ráno je na lesní správě připravena menší hostina, švédský stůl. Kdo přijede sytý,lituje.
V režiní honibě Kotliny pod Vsackým Cábem žijí dva zajíci. Pepa je moc hodný zajíc, na toho nikdy nestřílíme. Zato Bonifác je velice zlý a statný zajíc. Přepere každou lišku. Každý rok na něho střílíme. O život mu usilují správcové, revírníci i adjunkti.
Hlas borlice vítá hosty a přeje Lovu zdar. Hon zahajuje lesní správce a předává řízení místnímu revírníkovi.
V první leči křik honců přerušily dva výstřely. Byla to liška, která vběhla do rány budoucímu králi honu.
Ve druhé leči se nestalo vůbec nic.
Velebné ticho třetí leče přerušil rychlý dvojstřel.To Bonifác zase obelstil nepřipraveného, krásami podzimní přírody kochajícího se adjunkta.
Následuje hubený výřad, lesní správce předává zálomek úspěšnému střelci.Troubí se halali - pocta ulovené zvěři.
Nasadit klobouky a přesun na poslední leč do zasedačky! Zvěřinový guláš po takové procházce chutná každému. Následuje volná zábava, všichni se všemi jsou přátelé, stále je co "projednávat". Když hladina hluku dosáhne neúnosné úrovně, je vhodné po anglicku se vytratit.
HLAVNÍ NABÍDKA